Obsah

Město Hořice bylo od nepaměti centrem oblasti proslulé těžbou a zpracováním kvalitního pískovce. V 80. letech 19. století zdejší pískovcové lomy prožívaly nebývalou konjunkturu. Velká poptávka po kamenické práci vedla tehdejšího hořického starostu Františka Hubeného a místní radní k myšlence založení odborné školy, ve které by se vyučovalo nejen hrubým kamenickým pracem, ale i technicky náročnějšímu sochařskému řemeslu. „Škola taková by zde tvořila pravé divy a byla by pro tisíce zřídlem slušné existence, četné výživy a výnosného zaměstnání,“ nebo „obec naše, ač všeho majetku postrádá nicméně ochotna je přivésti oběti svrchovaně dobré a potřebné věci této, uvolujíc se opatřiti pro školu potřebných místností, vydržovati je na náklad svůj a opatřovati je světlem a teplem.“ Tak se uvádělo  v žádosti c. k. Ministerstvu kultury a vyučování. O formulaci žádosti se zasloužili čeští poslanci říšského sněmu, zejména Karel Schindler a Otakar Zeithammer. Rakouská byrokracie žádost vyřídila nebývale rychle a v létě 1883 byl do Hořic poslán odborný rada a referent pro odborné školství Karel Linda a školský inspektor prof. Vilém rytíř z Dodererů, kteří doporučili zřízení odborné školy. Výnosem ze dne 9.11.1883 jmenovalo C.k. Ministerstvo kultury prvním ředitelem mladého, tehdy jednatřicetiletého Viléma Dokoupila, dosavadního ředitele průmyslové školy v Bistrici v Sedmihradsku. Ten se ujal, přes počáteční nedůvěru odborníků, energicky svého úřadu a již 3. března 1884 se začalo ve škole vyučovat. Přijato bylo 14 žáků a 5 hospitentů. Teoretickým předmětům vyučoval první měsíc sám Dokoupil, praktickým hořický sochař Josef Jiříček. V následujících letech došlo k navýšení počtu studentů i pedagogů. Zpočátku se provizorně učilo v pronajatých místnostech dívčí měšťanské školy v Komenského ulici, až roku 1891 se škola přestěhovala do nové budovy, navržené architektem Vilémem z Dodererů. Po dvacetiletém vedení sochařské a kamenické školy Dokoupila vystřídal arch. Václav Weinzettl, znalec kamene, který spolu s arch. Blažkem a ing. Kamarádem navrhl r. 1908 nástavbu budovy o jedno poschodí tak, jak je známe dnes. Za jeho působení bylo sochařství zákonem uznáno za umělecké řemeslo (1907).

Škola vychovala mnohé významné umělce, namátkou uveďme sochaře Quido Kociána, Jana Štursu, Ladislava Šalouna, Josefa Wagnera aj., ze známých profesorů alespoň jmenujme Mořice Černila, Bohuslava Moravce, Josefa Jiříčka, Jaroslava Plichtu. Vrcholná díla některých z nich jsou umístěna ve Smetanových sadech i jinde v Hořicích.

Vstupní brány do areálu školy zdobí galerie osmi soch výtvarných umělců působících v Čechách v průběhu osmi staletí (zleva: opat Božetěch, Petr Parléř, Matěj Rejsek, Paolo della Stella, Fischer z Erlachu, Ferdinand Maxmilián Brokof, K. I. Dientzenhofer a Václav Levý). Autorem je prof. Mořic Černil (1859 — 1933), podle jehož modelů sochy v nadživotní velikosti vznikaly v žákovských dílnách.

Před školou můžete obdivovat secesní plastiku „Mrtvý Ábel“ Quida Kociána a sochu „Probuzení“ od Jana Štursy. Sochařská a kamenická škola stále vychovává mladé umělce, jejichž  díla  zdobí  nejen  Hořice, ale i mnohá další česká města.

Historická fotografie

Podle libreta Mgr. Václava Bukače k výstavě “120 let hořické školy pro sochaře a kameníky” sepsal Pavel Bičiště, DiS., MIC Hořice